Lidští svatí a mučedníci

Použité prameny

Svatý Proes

Svatý Proes byl první člověk, k němuž Bůh promluvil. Bylo období krutého sucha, většina úrody byla zničena a obyvatelé vesničky Lumen – která je od té doby posvátným místem – hledali jakýkoli způsob, jak si získat přízeň vyšších sil. Stará náboženství nejsou zaznamenána v žádném spise, proto si nejsme jisti podrobnostmi, co se rituálů týče, ale v knize Lumen, již pojmenovali po vesnici, kde se Bůh krve poprvé objevil, se můžeme dočíst, že zmizela většina ovcí a krav.

Obchodník Proes byl prostého původu. Putoval po světě společně se svým jediným synem. Překupoval zboží od řemeslníků a prodával ho váženým kupcům ve městech. Nikdo o něm moc nevěděl, dokud nenastala chvíle, jíž se začalo říkat „doba Krvavého měsíce“. Odehrálo se to za bílého dne, ačkoli jiné prameny tvrdí pravý opak. Název „krvavý měsíc“ vznikl ze spojení spousty krve, kterou obyvatelé Lumenu obětovali přírodě, a doby, po kterou zůstal Proes ve vesnici, aby pomohl sedlákům zpět na nohy. Ale ani nejzkušenější obchodník nemohl sehnat tolik vody, aby to zvlažilo políčka i hrdla žíznivých lidí.

Ten den, kdy nastalo tzv. Vykoupení, byl Proes i se svým synem na poli. Slunce jim spalovalo kůži. Na déšť se už ani nečekalo, všichni předpokládali, že si přírodu znepřátelili. Ale právě v pravé poledne Proesův syn padl k zemi. Proes k němu poklekl. Nezdálo se, že by syn žil. Než stačil zavolat o pomoc, syn otevřel oči. Duhovky nabraly odstín karmínově červené – krvavé. Pak chytil otce za ruku a pravil: „Očištěni budiž od hříchů vy, kdož jste obětovali vše.“ Stisk jeho ruky povolil. Proes věděl, že je pro syna pozdě.

Nikdo netušil, zda to byly jeho slzy, co smáčely pole. Tvrdí se, že to nebyla oběť syna, ale právě pláč otce, který obětoval vše, co měl, co zachránilo Lumen před smrtí. Dlouho se o této oběti vyprávělo jako o „synovi slunce, který promluvil“, až později se začalo předávat jméno nového Boha – to se zapomnělo, v dnešní době je znám pod jménem Bůh krve. Proes byl svatořečen století po sepsání spisu Lumen, jeho syn, skrze nějž Bůh krve mluvil, nikoli.

Svatá Felis

Svatá Felis je jednou z mála velkých žen, které se dočkaly svatořečení. Dokonce proběhlo za jejího života – sice na sklonku, ale poslední léta bytí byla uznávána a stavěna na hranici mezi Bohem a lidmi.

Nikdo nevěděl, odkud Felis pochází. Podle pramenů se místo jejího zrození liší, přisuzuje se jí však městečko Balia, kam také odešla zemřít. O době jejího vyrůstání nevíme nic, veškeré spisy, které popisují život, se dají považovat za fikci, nikoli fakta.

Podle legendy, která má svůj záznam v knize Poselství krve (jedné z nejstarších knih, z níž čerpáme), byla Felis čarodějka. V té době se neslušelo, že žena mohla používat magii. Felis ji však použila pouze jednou – a to v den, kdy se na její město přihnala velká voda z rozvodněné řeky. Nedokázala zabránit zničení města. Neměla šanci vodu zadržet. Proto požádala obyvatele, aby vystoupali na střechy svých domů a zuli si boty.

Aby jim Felis ukázala, že je může zachránit, vykročila jako první. Podle slov svědků se její chodidla bíle rozsvítila přesně v moment, kdy se bosými chodidly dotkla hladiny vody. „Jedině ten, kdo věří ve spravedlivý soud Boha krve, smí přejít po vodě.“ Tak zní nejznámější a často opakovaný citát svaté Felis. V té době se nevědělo, že se jedná o magii vody, proto to bylo považováno za Boží zázrak. V dnešní době jsme schopni její kouzlo napodobit, ovšem status svatá jí odejmout nemůžeme. Stala se vzorem mnoha žen, snem mužů, kteří touží po dobrodružství se svou družkou, i malých dětí, jimž matky dokola a dokola opakují, že bosá noha Felis – tak se chůzi po vodě začalo přezdívat těsně před Felisinou smrtí – je úkaz bezmezné víry a oddanosti Bohu, nikoli umu a magii.

Svatý Leon

V době, kdy svatý Leon žil, bylo povědomí o magii rozšířené po celém světě, který lidé znali. Obecně se vědělo o činech svaté Felis i nářeku Jossena – syna barda, který byl neprávem zabit při obětování ovce. Pomalu tyto osobnosti, opředené legendami a nepodloženými informacemi, překonával další velký člověk – kněz krvavého chrámu Leon.

O Leonově životě toho víme víc. V knize Poselství krve jsou dokonce i jeho zápisy. Dozvídáme se tam, že jeho velkým vzorem byl právě mladý Jossen a jeho léčitelské schopnosti. Z jeho zápisů lze také vyčíst to, že léčení dlouhou dobu studoval a hodlal se léčitelem stát.

Dětství měl krátké, ale plné lásky a pochopení. Jeho matka i otec souhlasili s tím, že syna budou vychovávat kněží. Taková pocta je nabídnuta málokomu, jen hlupák by to tehdy nepřijal. Tehdy osmiletý Leon tedy vstoupil do chrámu krve – zasvěceného svaté Felis. Podle jiných pramenů na schodišti před chrámem spatřil svou osudovou lásku – krásnou Endomé. Zda se jedná o fikci, nebo o fakta, nikdo neví, stalo se to však oblíbeným námětem hned několika děl krásné literatury. Jejich láska byla zakázaná, Leon nikdy nesměl pojmout ženu za manželku, dokonce měl zakázáno se k Endomé přiblížit. Dnes již víme, že takto striktní pravidla neměli, přesto se držíme toho, že nikdy nebyli spolu, protože Leon nikdy nepočal potomka a rod Floenesů vymřel po meči jeho smrtí.

V dospělosti byl velmi učeným a moudrým mužem. Jeho posedlost knihami se stala pověstnou. Toužil po tom zjistit, zda existuje mocnější léčení než vodní zábaly a zázraky Boha krve. Tušil, že byl na hranici, za níž bylo kacířství a hereze, přesto nepolevoval. Své myšlenky zapisoval do pergamenů, ty našel a vytvořil z nich sbírku kněz Iman – s názvem Světlo je směr. Leon přišel na to, jak využít moc slunečního tepla k tomu, aby pomohl hojení lehkých zranění. Trvalo mu léta, než přišel na to, že nevyužíval tepla, ale světla. Podle toho pojmenoval novou léčbu léčba světlem, nebo také svatá léčba. V té době se léčba světlem nepovažovala za magický obor, ale za akt víry a píle.

Leon byl svatořečen o mnoho desetiletí později, než bylo uznáno jeho učení o síle světla. I dnes při studiu magie světla čerpáme z jeho spisů a poznatků.

Svatý Jossen

Legenda o svatém Jossenovi se stala nejčastěji vyprávěným lidovým dědictvím. Každé dítě zná příběh malého chlapce, který trpěl pro lásku svého otce. Postupem času se ze skutečného příběhu, kde nechyběla brutalita, spousta krve a trhání údů, stala zidealizovaná pohádka o klukovi, který svému otci odpouští, ačkoli mu hodně ublížil.

Jossen pocházel z chudé rodiny prostého barda. O matku jej připravila první vlna choroby, která se prohnala několika přilehlými vesnicemi. Tím však jeho cesta za svatostí teprve začala. Šestiletý chlapec by neměl vidět smrt své matky. To si jeho otec uvědomoval, přesto to nebyl on, kdo mu nabídl pomocnou ruku a hřejivost náruče – to udělal kněz, který obcházel vesnice, aby kázal Slovo. Nebylo divu, že se Jossen uchýlil k víře v něco, co bylo skutečnější než otcovská láska.

Otec své dítě proklínal. Vinil ho za smrt své ženy, kterou nadevše miloval. Když vesnici zakryla rouška tmy, svého syna údajně mučil způsoby, které jsou známy všem katům. Zda se jedná o fakta, nebo o fikci, nám není známo. Doloženo je pouze to, že skutečně šlo o násilí ze strany otce a syn na tom byl nevinně. Uplynulo několik dlouhých let plných bolesti a viny, přesto Jossen neztrácel víru. Věřil v to, že je tohle správná cesta. Že bolestí se vyplatí a Bůh si ho vezme k sobě. A doufal, že se smiluje i nad otcem, který přišel i o poslední zbytky zdravého rozumu.

Vesničané si všímali zranění, která Jossen utrpěl. Syn však odmítal otce udat. Tvrdil, že si to dělá sám, protože ho bolest očišťuje. To však netušil, že nebyl tím jediným, koho jeho otec tvrdě bil. Ukázalo se, že bil i mladou ženu, kterou chtěl nahradit svou mrtvou manželku. Ta se nebála přiznat, že ji bije muž, za nějž se měla provdat. Tresty byly zakázané. Proto se rozhodli muže „omylem“ obětovat Bohu krve.

Jossen byl zlomen, když sledoval, jak se otcova hlava kutálela ze špalku. Věděl, že je pro něj pozdě, přesto prosil Boha, aby mu otce vrátil. Držel jeho hlavu v rukou a naříkal, modlil se za jeho hříšnou duši. Skutečná legenda se od pohádky liší, ale konec zůstává stejný. Bůh mu otce nevrátil. Ale protože Jossen otci odpustil, dočkal se odpuštění i od Boha krve. Otcova krev se vsákla do půdy. Tam vyrostly rudé růže. Podle některých pramenů sídlí otcova duše právě tam.

Jossen se stal knězem. Nechal postavit chrám kolem otcových růží. Chrám Růže se stal jedním z nejnavštěvovanějších míst, kam se věřící vydávají. Říká se, že pro koho je těžké odpustit těm, které sice milují, ale provedli něco špatného, v tomto chrámě je Jossen vyslyší a předá jejich slova Bohu, který tyto duše spasí.

Jossen je nejmladším světcem vůbec, svatořečen byl ve věku čtrnácti let.